Úryvky z románu MARTINA
Dvě ukázky dvou kapitol plné napínavého příběhu. Martina hledá a nachází zatím nepoznané. Jak na kvalitní vztah? Úryvek kapitoly Vztah a vztahy a kapitoly Pohádka s Honzou.
Vztah a vztahy. . .
Četla jsem nedávno rozhovor poměrně známého profesora medicíny českého původu, který na téma lásky napsal, že se nejedná o záležitost srdce, ale stav mozku. A u žen a mužů je tento stav rozdílný. Zůstala jsem v němém úžasu. Podle jeho slov to znamená, že láska je „komplexní mašinérie“ psychiky a mozku (komplex psychického, fyzického a neurologického stavu), která v sobě má i určitou míru chaosu. To slovo „chaos“ je asi nejvýstižnější, co jsem se tam dočetla. V podstatě ho máme v sobě všichni. Určitou logiku věci to dává, protože všechno je v „hlavě“. Od ranní kávy po večerní orgasmus. Dokonce, podle jeho slov, lze z obrazu magnetické rezonance bezpečně rozeznat, v jaké fázi lásky se momentálně nacházíme.
Zajímala by mě tato magnetická rezonance hlavně u mužů – to by bylo zjištění hodno jedné odborné knihy. A dokonce doplňuje, že tento psychický „stav“ je velmi podobný tomu, když člověk bere stimulační drogy, jako jsou například kokain nebo amfetamin. A pochopitelně dlouhodobě takový stav nelze vydržet. A „láska“, kterou automaticky spojujeme se symbolem srdce, je důsledkem pohledu na tuto věc už od antického období, kdy se zjistilo, že srdce je nejdůležitějším orgánem v těle. A z toho prý vznikly „metafory“ o tom, že láska je srdeční záležitost. Tento uznávaný profesor závěrem krásně vysvětluje, proč ve fázi zamilovanosti vypneme tzv. kontrolní mechanismy a nevnímáme případné varovné signály. Kontrolu nad naším mozkem totiž přebírají hormony spolu s hlubšími emočními centry – mnohdy se údajně odpojuje frontální lalok mozku, tedy ta část, která nám umožňuje přemýšlet a reflektovat události a fakta. Tak tohle je jako perfektní. Vědecky podložené tvrzení proč nepřemýšlíme, nebo co u nás blokuje střízlivé a objektivní přemýšlení. A prý existují markantní rozdíly mezi těmito procesy u nás žen a u mužů.
No, paráda. Lepší „odborný tuning“ pohledu a definice na lásku a tedy nepřímo na vztah jsem ještě nečetla. Pokud je toto pravda, pak my, coby ženy, jsme tedy v prdeli. Možná právě feminismus s těmito „pravdami“ počítal naplno, a proto je tak sympatický poměrně velkému množství ženských posluchaček.
Z toho mi plyne, že láska jako taková není dlouhodobý a věčně trvající stav a musíme se prostě smířit s tím, že přijde, zažijeme euforii, růžové brýle, a pak jednoduše odejde. Pokud tedy jde o stav psychiky a momentálního rozpoložení, který nemá dlouhodobou perspektivu, stává se z toho stereotyp. Zároveň mi z toho vychází, že všichni jsme jakoby pacienti předurčeni k psychiatrovi. Tedy když nám něco neklape či nefunguje, netýká se to srdce a cév, ale naší hlavy. Hmm. Mimořádně zajímavé zjištění. Další otevřený šuplík v mé hlavě pro následující týdny a měsíce. Zase o zábavu postaráno.
Pohádka s Honzou
Touha a vášeň jsou stejně staré jako ztracený Ráj...
Jsem ready jako téměř vždy. V práci klasický, pohodový den, troška menšího pracovního stresu, který už je za mnou. Jsem sice mírně unavená, ale zároveň ráda, že čas byl dnes rychlejší než cokoliv jiného. Jdu konečně do sprchy… Asi nejlepší činnost pro vyplavení endorfinů a relax po celém dni. Po nádherně uklidňující sprše po celém dni konečně oblékám župan a sedám k dobrému čaji a nedočtené knížce. Lehce unavená, ale už opět trochu probrána k „životu“. V hlavě mám spoustu myšlenek, co všechno by dnes ještě bylo třeba udělat …vyřídit, dořešit. Ale hlavně přemýšlím, že už mi od něj dost dlouho nepřišla žádná zpráva. Ta poslední na messangeru je ze 13:57. Podivné, ale zřejmě má dnes té práce víc.
Ve stejný moment mi na telefonu cinkla zpráva… Její obsah mě šílené překvapil, ale zároveň nadchnul a jemně rajcuje: „Bílé spodní prádlo, jednoduchý outfit, delší kabátek. Ulice Albrechtova 3, Vyškov. 20:00. První (železné) dveře hned za vjezdem na parkoviště“. Cože? Odpověděla jsem obratem. „Bez jakýchkoli dalších otázek! Budeš tam!“. Nevěděla jsem jistě, jak na tyto zprávy reagovat, překvapily mě. Proběhlo mnou vzrušení, ale i obava, že jdu do „neznáma“. Možná mírný pocit nejistoty, napětí, ale s ještě větší mírou vzrušení. Jsem čerstvě osprchovaná, proč tedy ne. Bylo 18:38, šla jsem si vysušit vlasy. Jako by mi fén navál do hlavy dalších 368 myšlenek, jen některým z nich jsem však věnovala pozornost. Těm rajcovnějším. Proč tam? Proč teď večer, když jsme nebyli na dnešním večeru dohodnuti? Věděl přece, že mám dnes delší pracovní den. Co na té adrese vlastně je? A co ho to zase napadlo. V duchu jsem sledovala hodiny, ale nespěchala jsem. Napětí a vášeň střídal mírný neklid. Za 35 minut jsem připravena a sedám do auta.
Před cestou mu pro jistotu posílám zprávu, kdyby se náhodou něco změnilo. Nebyl online, ale po krátké době jsem dostala odpověď: „Těším se na tebe, jeď opatrně„. Cesta mi netrvá dlouho… za několik desítek minut jsem na místě. Na malém špinavém parkovišti, dokonce bez jeho auta. Nikde nic. Trochu zmatená, ale natěšená a zvědavá. Napsala jsem, že jsem na místě. „První železné dveře (jsou mírně pootevřené).“ Vstupuji dovnitř. Něco mě zastaví, ve skutečnosti je to mé zaváhání a smíšený pocit. Jakoby mírná nejistota, možná lehčí obava, kterou však po pár vteřinách vystřídají silné dávky vzrušení.
Jakmile jsem vstoupila do dveří a zavřela je za sebou, přišla mi další zpráva, která zněla: „Svléknout kabát i šaty!", takže dál jdu jen ve spodním prádle. Pomyslela jsem si uff, tak tohle jsem opravdu nečekala. Mé pocity byly smíšené, zároveň každou vteřinou ve mně narůstala zvědavost, co asi bude následovat. Nechala jsem se úplně vést.
Jsem svlečená, téměř donaha, pouze ve spodním prádle z bílé krajky, pomalu nejistě jdu dál do poloosvětleného pokoje… cítím vůni nového nábytku . . .